Událost měsíce

Není mnoho písní, které by český národ v jakékoli historické etapě přijmul s takovou samozřejmostí a nadšením jako právě text a hudbu současné české hymny Kde domov můj. Spontánnost, s níž se tato „Píseň písní národa českého“ rozšířila, přebila i všemožné snahy ji pošpinit, nahradit či proměnit. Je proto i nyní, po sto osmdesáti čtyřech letech, kdy poprvé slyšeli první diváci a posluchači tuto českou píseň písní, účelné, si její vznik a význam (ať už obsahový či širší, historický) připomínat. Jakým způsobem přijala česká společnost píseň, která se později stala státní hymnou? Současné debaty o podobě české národní písně nejsou nic nového. Prospěšnost těchto debat však vidím v jediném: národ se konečně doví, že jejich hymna má více slok. Měnit její podobu je však stále stejně zbytečné.

Snad shodou náhod se téhož roku, kdy hymna pomyslně spatřila světlo světa, narodil její budoucí velký kritik, spisovatel a fejetonista Jan Neruda. Tou dobou vládl v rakouských zemích císař František, který umírá v březnu roku 1835, kdy pro něj upřímně truchlí nejen Rakousko, ale i české země. Praha je tehdy městem, kde se hovoří Celý příspěvek

Jindřich Fügner, narozen jako Heinrich Anton Fügner  (12. září 1822 Praha) byl jeden ze zakladatelů spolku Sokol.

 

Když se ve vlasteneckých kruzích seznámil s Miroslavem Tyršem, pomáhal mu uskutečnit jeho myšlenku na založení českého tělocvičného spolku. Tento spolek dostal jméno Sokol Pražský a Fügner se stal jeho prvním starostou. Navrhl a zavedl tykání všech členů a oslovování „bratře“, rovněž přišel jako první v červené blůze, která se stala součástí sokolského stejnokroje. Zasloužil se o výstavbu první sokolovny v Sokolské ulici (bývalé Hradební) v Praze. Zemřel v pouhých 43 letech na „talovitost krve“ (tj. pyémii, nákazu rozšířenou z původního ložiska krevním oběhem). Jeho pohřeb se stal národní manifestací.

Po jeho smrti si přítel a spoluzakladatel Sokola Miroslav Tyrš vzal jeho dceru Renátu (1854-1937)

Konání  všesokolských sletů se Jindřich Fügner nedočkal. Zemřel v pouhých 43 letech v domě čp.1437 v Sokolské ulici 43 v Praze 2. Na domě je umístěna pamětní deska.

Celý příspěvek

Letos 8. října uplyne 76 let ode dne, kdy zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich svým výnosem rozpustil Českou obec sokolskou a zabavil její majetek. Při tzv. „sokolské akci“ v noci ze 7. na 8. října 1941 gestapo zatklo, takřka naráz, všechny sokolské činovníky z ústředí, žup i větších jednot, kteří „ještě byli na svobodě“. Byli mučeni, věznění, deportováni do koncentračních táborů.Téměř 93 % vedoucích sokolských pracovníků se již na svá místa po skončení války nevrátilo.Tento den – 8. říjen, který je tragicky zapsán v historii Sokola, si Česká obec sokolská každoročně připomíná jako Památný den sokolstva.

„Památný den sokolstva není věnován pouze obětem boje za znovunabytí svobody a samostatnosti československého státu v době nacistické okupace a 2. světové války, ale všem sokolům, kteří své životy položili za tyto hodnoty – ať již v době první světové války nebo v odboji či na bojištích ve druhé světové válce i v boji proti komunistické diktatuře,“ říká starostka České obce sokolské Hana Moučková. „Odkaz těch, kteří za svobodu a prospěch své vlasti byli připraveni obětovat hodnoty nejvyšší – své životy, je stále aktuální a připomínáme si ho i v současnosti, kdy se blíží 100. výročí vzniku samostatného československého státu.“

Pietní akce a připomínky boje sokolů za svobodu a demokracii se konají jak v sídle ČOS v Tyršově domě v Praze, tak i v řadě sokolských žup a sokolských jednot po celé republice.

„První kapitolu boje za národní samostatnost a samostatný stát sokolové napsali již v letech 1. světové války. Sokolové byli u zrodu československých legií a výrazně formovali jejich podobu. Se zbraní v ruce hájili nově vzniklý stát v letech 1918–1919. Za obnovení samostatnosti bojovali i v letech nacistické okupace, a to jak v zahraničním vojsku, tak v domácím odboji,“ říká vzdělavatel ČOS Zdeněk Mička. „Činnost Sokola byla v historii čtyřikrát násilně ukončena, ale vždy, jak jen to bylo možné, opět povstal a obnovil svoji činnost.“

V neděli 2. července uplyne přesně 100 let od jednoho z nejslavnějších vystoupení československých legionářů (z nichž mnozí byli členy Sokola) – bitvy u západoukrajinského Zborova. Odehrály se v ní až neuvěřitelné příběhy. Mnozí Češi se pohybovali v první linii a šli na téměř jistou smrt. I přesto nezaváhali. V naprostém rozvratu Ruska se objevila jednotka, která dokázala věci, na které se nezmohly celé ruské divize. Nekompromisně zaútočit a proniknout hluboko do rakousko-uherského týlu. O ohromujícím úspěchu psal tehdy západní i ruský tisk. „Dokázali jste, že náš národ je navždy rozhodnut domoci se národní a politické samostatnosti,“ vzkázal legionářům budoucí prezident T. G. Masaryk.

Zborov (Ukrajina) – Je druhý červenec 1917. Na obou stranách bojové linie u západoukrajinského městečka Zborov se na sebe ze vzdálenosti pár set metrů dívají čeští vojáci.

Jedni stále na straně rakouského císaře, kam museli na začátku první světové války narukovat. Druzí, zběhové, už v jednotkách ruského cara, bojující s nadějí na vysněnou samostatnou republiku.

Bitva u Zborova

Bitva u Zborova na západní Ukrajině začala 2. července 1917 v 9 hodin 7 minut na pravém křídle Československé střelecké brigády. Ta čítala zhruba 3500 mužů a prolomila nečekaně opevněnou frontu rakousko-německého nepřítele. Pronikla až za jeho třetí obranné postavení v hloubce přes čtyři kilometry, přestože to ruské velení původně ani plánovalo a nemělo na to potřebné prostředky nebo zbraně. V boji legionářská brigáda zajala přes 4000 nepřátelských vojáků a důstojníků, ukořistila 20 kanónů, velké množství pušek, kulometů a dalšího vojenského materiálu.

V krvavé řeži padlo Celý příspěvek

Sledujte nás
Oznámení
Historie příspěvků
Duben 2018
Po Út St Čt So Ne
« Bře    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30  
Sponzoři







Partneři