Převzato z deníku Náš region, autor Jaroslav Svoboda

Mnichovská dohoda, mnichovský diktát, o nás bez nás či mnichovská zrada, to jsou všechno hesla týkající se nejhorší události našich novodobých dějin. Zástupci Velké Británie, Francie, Itálie a Německa podepsali 30. září 1938 dohodu o odstoupení československého pohraničí Německu. Čeští zástupci k přímému jednání pozváni nebyli.

Už 17. října 1937 došlo v Teplicích k incidentu sudetoněmeckého poslance K. H. Franka s policií. Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však henleinovská propaganda využila ve svůj prospěch a celou akci prezentovala jako útok na poslance SdP.
Následující sled událostí na sebe nenechal dlouho čekat a tak 20. února 1938 Hitler prohlásil, že zájmem Německa je ochrana Němců v Rakousku a Československu.

Po březnovém anšlusu Rakouska se naše země dostala do prekérní situace. Územní rozložení ČSR vytvořené Versailleskou smlouvou bylo nyní ohroženo, i přesto, že vše proběhlo bez souhlasu Společnosti národů. Československo tak bylo Německem doslova obklíčeno ze tří světových stran.

Ještě téhož měsíce, přesněji 28. března odjel Konrad Henlein za Hitlerem do Berlína. Ten mu nadiktoval, že SdP musí předkládat takové požadavky, které budou pro Československo nepřijatelné. Schylovalo se tak k válečnému konfliktu. Britský atašé odhadoval, že československá armáda by tou dobou mohla té německé vzdorovat asi čtvrt roku – s podporou Francie, Sovětského svazu a Británie pak neomezeně dlouho. Také náčelník generálního štábu německých pozemních sil Ludwig Beck uznal, že Wehrmacht na válku s ČSR zatím není připraven.

Přiblížil se onen osudný podzim. Ještě 10. září pronesl prezident Beneš rozhlasový projev, který byl tlumočen do třinácti jazyků. Prohlásil mimo jiné, že má nezlomnou víru v Československo, jeho zdravost, sílu, odolnost, skvělou armádu a nezdolatelného ducha a oddanost všeho lidu. „Vím, že náš stát z dnešních obtíží vyjde vítězně,“ neskrýval Beneš optimismus.

Na druhý den očekával celý svět Hitlerův projev na závěr sjezdu NSDAP v Norimberku. V pohraničí mezitím stále rostlo napětí a německá propaganda podněcovala sudetské Němce proti Čechům, ti následovně pořádali časté útoky na české obyvatelstvo. Hitler měl pak ještě tolik drzosti, aby Československo obvinil z útlaku Němců, což sudetské Němce podnítilo k organizovanému povstání. Češi však nedali svou kůži zadarmo. Jednotky Stráže obrany státu se na mnoha místech střetly v krvavých srážkách s fanatickými sudetskými Němci, kteří jen v době od 20. září do 1. října 1938 uskutečnili 164 teroristických akcí, jimž padlo za oběť 110 československých občanů.

Mezi zavražděnými nechyběli ani čtyři četníci v Habartově, kde Němci přepadli četnickou stanici a českým strážcům zákona nedali příliš šancí. Incident vznikl kvůli vyhlášenému stannému právu, které vláda vyhlásila 13. září. SdP poté dalo vládě šestihodinové ultimátum na odvolání stanného práva a stažení české policie ze Sudet.

Hned následující den po vyhlášení stanného práva proběhla policejní razie v chebských hotelích, které sloužily jako zázemí SdP. Policie nalezla 9 pistolí a 850 nábojů, načež byla napadena střelbou ze dvou kulometů. Při přestřelce zahynulo šest lidí – jeden policista, dva železničáři a tři náhodní kolemjdoucí. Naprosto šílené. Zamyslíme-li se nad danou situací, že by dnes, příslušníci národnostní menšiny, kteří mají své poslance v parlamentu oplývali takovým arzenálem a pustili se do regulérní bitvy s legitimní policií.

Následoval logický krok, 16. září byla oficiálně zakázána Sudetoněmecká strana (SdP). Byl vydán zatykač na Konrada Henleina a K. H. Franka. Sudetoněmeckou reakcí bylo vytvoření freikorpsu, jež se zaměřoval na přepady československých celnic a policejních stanic. Od této chvíle začalo docházet k takřka pravidelným ozbrojeným střetům.

Situace se pro Československo nezačala vyvíjet dobře. Scénář dalších deseti dnů už dával jasně naznačovat tomu, co přijde, ačkoliv se naše armáda byla připravena bránit, oficiálně musela složit zbraně. Největší potupa českého národa se mílovými kroky přiblížila, Německo nakonec dosáhlo svého a pro Francii a Velkou Británii jsme byli jen bezvýznamný „spojenec“.

Šťastného konce, jestli se to tak dá nazvat, se náš národ dočkal až za sedm let. Svému osudu neunikli ani hlavní strůjci sudetoněmeckého zla. K. H. Frank byl po válce shledán vinným z válečných zločinů a z vyhlazení obce Lidice. Rozsudek smrti mu přečetl v úterý 21. května 1946 soudce Vladimír Kozák. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením. O den později byl po dokončení čtení rozsudku a zamítnutí žádostí o milost Frank oběšen na dvoře Pankrácké věznice před zraky pěti tisíc občanů.

Podobný osud čekal i na jeho soukmenovce Konrada Henleina. Ten se ještě bláhově a z českého pohledu drze pokusil 7. května 1945 dojednat s Američany mimo jiné uznání Mnichovské dohody. Byl však zajat a uvězněn v Plzni. Když zjistil, že se zbabělci Američané jednat nehodlají a že je považován za válečného zločince, podřezal si 10. května ráno žíly.

1870 – 2020

150 let od založení Sokola v Českém Brodě

Sledujte nás
Historie příspěvků
Listopad 2024
Po Út St Čt So Ne
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  
Sponzoři





Partneři