Historie

Filip Šára, NovinkyPrávo

Tanky jsou tu… Je tomu přesně 80 let, co 15. března 1939 započala okupace Československa německými vojsky. O pouhý den později byl výnosem nacistického vůdce Adolfa Hitlera ustanoven Protektorát Čechy a Morava. Formální hlavou útvaru, jenž byl součástí Třetí říše, zůstal sice prezident Emil Hácha, moc však třímal v rukou úřadující říšský protektor Konstantin von Neurath. Šlo o nejtemnější dobu českých dějin.

Německá okupační vojska na Václavském náměstí v Praze. Snímek je ze 17. března 1939.

Německá okupační vojska na Václavském náměstí v Praze. Snímek je ze 17. března 1939.
FOTO: ČTK

Už po podepsání Mnichovské dohody v září 1938 bylo Československo donuceno postoupit české pohraničí Německu. Pro Adolfa Hitlera ale konference představovala neúspěch, neboť usiloval o obsazení celých Čech. Německo proto v následujících měsících, než dohodu přímo porušilo, vyvíjelo na okleštěné Československo stále větší politický i hospodářský nátlak.

„Využívalo přitom provokací českých Němců, sporů mezi Čechy a Slováky i neuspokojených maďarských teritoriálních ambicí. Československo bylo totiž v listopadu 1938 donuceno postoupit jižní část Slovenska i jižní část Podkarpatské Rusi právě Maďarsku,“ připomněl pro Novinky historik Jan Zumr, který se v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) specializuje na nacistický okupační aparát.

Emil Hácha a Adolf Hitler

Emil Hácha a Adolf Hitler

FOTO: Profimedia.cz

Jak dříve v deníku Právo napsal publicista Miroslav Šiška, již v polovině prosince 1938 vydal Hitler tajnou směrnici k likvidaci pomnichovského Československa a zformuloval způsob jejího provedení. Ve výstižné zkratce popsal pravděpodobný scénář akce baron von Weizssäcker:

„Uměle vyvolané hašteření odřízne Slovensko od pražské vlády. Německo poradí Maďarsku, aby znovu nastolilo pořádek na Podkarpatské Rusi, slovenská vláda požádá Hitlera, aby zaručil slovenské hranice. Němci v Čechách požádají o ochranu, Praha dostane ultimátum, aby podepsala smlouvu s říší, což nesplní, a wehrmacht obsadí Čechy a Moravu.“

Role Jozefa Tisa

Nepominutelnou – a negativně vnímanou – osobností byl na slovenské straně Jozef Tiso. Tento původně římskokatolický kněz byl předsedou Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSLS) a od října 1938 i předsedou slovenské autonomní vlády.

Continue reading

Západočeské muzeum v Plzni otevírá na začátku března pro nás, českobrodské občany, velmi zajímavou výstavu. Výstavu o českobrodském rodákovi a významném architektovi, profesoru Janu Koulovi, mimo jiné i autorovi naší sokolovny či protější „myšárny“.

Profesor Koula nebyl ve své době zcela neznámým. Kromě toho, že byl profesorem architektonického kreslení na pražské technice, byl například spoluzakladatelem Klubu za starou Prahu, či 25 let správcem národopisných a archeologických sbírek Národního muzea. Značná je jeho publicistická činnost, ať už se týkala článků o uměleckých památkách či dvoudílné monografie o památkách uměleckého průmyslu v Čechách.

Co se týká jeho architektonické profese, velmi rychle zjistíte, že některé jeho zrealizované projekty sami znáte. Věděli jste například, že profesor Koula je jeden ze spolutvůrců pražského Čechova mostu? Že se podílel na velkých úpravách Strakovy akademie a dokonce i pražské Staroměstské  radnice? A zdalipak byste uhodli, kdo je autorem budovy slavného Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan v Královské oboře? Těch objektů je samozřejmě mnohem více, například řada dodnes velmi honosných domů v Pařížské ulici, na Staroměstském náměstí atd.

Každopádně stojí za to do Plzně se na tuto výstavu dojet podívat, co myslíte?

 

Ojedinělá akce protinacistického odboje, na jejímž konci byl zlikvidován Reinhard Heydrich, třetí nejvlivnější muž Hitlerovy říše, začala naostro přesně před 77 lety. 29. prosince 1941 v 3:24 seskočila paraskupina Anthropoid rotmistrů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše u obce Nehvizdy nedaleko Prahy.

Intenzivní příprava na atentát začala ale o šest měsíců dříve. Anthropoid se už od července 1941 zlepšoval v polním a střeleckém výcviku, útočném boji, házení granátů na jedoucí automobil, paravýcviku, přípravě výbušnin, radiotelegrafii či topografii. To vše pod dohledem nejlepších britských instruktorů.

Čtyřmotorový letoun Halifax, pilotovaný Ronaldem Hockeyem, odstartoval ve 22:00 britského času z jihoanglického letiště Tangmere. Podařilo se mu bez úhony přečkat několikeré ostřelování německým protiletadlovým dělostřelectvem i útok nočního nacistického stíhače. Osádce navíc znesnadňovala orientaci nízká oblačnost a sníh zakrývající navigační body.

Pojďme se dnes tedy podívat na místo jejich seskoku, které leží jen kousek od Českého Brodu a okolo kterého řada z nás jezdí po hradecké dálnici na Prahu. Nehvizdy…

Spolu s Anthropoidem byly v letounu skupiny Silver A a Silver B, které měly vlastní úkoly. Ani jedna z nich ale ze zmíněných důvodů nevyskočila na správném místě. Anthropoid nakonec nebyl v 3:24 vysazen u letiště Borek blízko Ejpovic na Plzeňsku, kde na něj měli čekat odbojáři skupiny Vašek – Čeněk, ale až u obce Nehvizdy východně od Prahy.

Díky navigační chybě se výsadek ocitl na zcela neznámém místě a navíc bez jakýchkoliv kontaktů na spolehlivé lidi. Přesto se úkol, který měla skupina Anthropoid za cíl, podařilo splnit. Nestalo by se ale tak, nebýt pomoci desítek lidí, kteří svojí pomocí riskovali vyvraždění své celé rodiny.

V prosinci 2016 se právě v Nehvizdech konala při příležitosti 75. výročí seskoku paravýsadku Anthropoid

Continue reading

Protože nás o legiích ve škole neučili a mladou generaci nejspíš také ne, není od věci připomenout si, co naši vojáci v Rusku dělali a jak strastiplná byla jejich cesta zpátky domů.

Československé legie je označení používané pro jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války (a ruské občanské války). Legie tvořili čeští a slovenští krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko-uherské armády, kteří se po zajetí armádami Dohody rozhodli dezertovat k nepřátelským vojskům. Jejich pozdější nesporné vojenské úspěchy sehrály významnou roli při jednáních o vzniku samostatného Československa.

Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, českých krajanů, kteří se hlásili do carské armády v Rusku a Cizinecké legie ve Francii. Čeští krajané v Rusku, z Varšavy, jejího okolí a z území Volyně, vytvořili jednotku zvanou „Česká družina“. Krajané ve Francii byli v rámci francouzské Cizinecké legie začleněni do samostatné roty, pro kterou se vžilo označení „rota Nazdar“. Počet dobrovolníků se postupně navyšoval. Od roku 1917 se tvořily legie také v Itálii. Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 140 000 dobrovolníků (dobrovolců, bratrů). Celkem padlo 5 152 československých legionářů, z toho 4 112 v Rusku.

7ledna 1919 bylo z brigády vytvořeno Čs. vojsko na Rusi, které již bylo součástí Čs. armády a zásluhou Masarykovou i francouzské. Velitelem legií byl Maurice Janin. Vojsko na Rusi tvořily tři divize, jejichž jádrem bylo 12 pluků střeleckých a dva pluky jízdní a několik dělostřeleckých baterií. Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se legie vyznamenaly, zrušila ruská Continue reading

Náš první zlatý olympionik byl silák se slabým srdcem

22. říjen 2018, převzato z deníku Dotyk

Bedřich Šupčík

Bedřich Šupčík, foto: archiv Národního muzea

Je naším prvním olympijským vítězem, ale štěstí a nehynoucí slávu mu to nepřineslo. Stal se z něj nepohodlný živel, kterého sužovalo podlomené zdraví. Od narození sokolské legendy Bedřicha Šupčíka uplynulo 120 let.
Hoch zlatého srdce, borec nesrovnatelné úpornosti a svalstva ocelového. Tak psal dobový tisk o Bedřichu Šupčíkovi, když v roce 1924 na olympiádě v Paříži získal zlatou medaili ve šplhu. V té době už měl za sebou poměrně strastiplnou životní cestu.
Na svět přišel 22. října 1898 ve vesnici Trumau, která leží jen kousek na jih od Vídně. Jeho otec František byl český kočí, maminka Terezie pocházela z rodiny vídeňských Čechů. Manželé měli málo peněz, zato dětí hodně, a tak se Bedřicha ujala teta Eva, která bydlela v Kvasicích u Kroměříže. Chlapec k ní velmi přilnul, takže když jej po čase odvezla zpět k rodičům, utekl jim a vlakem se chtěl vydat zpět za tetou. Nakonec u ní zůstal natrvalo.

Boj proti olympiádě

Brzy bylo jasné, že podsaditý chlapec oplývá velkou silou. Poslali ho do Vídně, aby se vyučil řezníkem, jenže pak vypukla první světová válka a mladík nedostudoval. Prošel armádou, přežil boje na rumunské frontě a po válce svůj další osud spojil s tělovýchovnou jednotou Sokol.

Jako nadějný cvičenec se dostal do Brna, kde mu sehnali byt i práci domovníka v hutní společnosti. Šupčík na každém tréninku udivoval svými gymnastickými dovednostmi, načež se s oblibou posilnil bůčkem a černou kávou.

Začal pokukovat po účasti na olympiádě, jenže Sokolové tento sportovní podnik od jeho vzniku v roce 1896 neuznávali. Tvrdili, že jde pouze o pošetilou honbu za rekordy, slávou a penězi, což vede pouze k vysilujícímu a nesmyslnému tréninku. Názor změnili až v roce 1920, kdy své cvičence vyslali na Hry do Antverp. O čtyři roky později se v nominaci objevil i Šupčík, byť se tam dostal až na poslední chvíli. Přesto to byl právě on, kdo jako jediný Čechoslovák získal zlatou medaili, když zvítězil ve šplhu bez přírazu. Na osmimetrové lano doslova vyletěl za 7,2 sekundy.

Navíc bral ještě bronz za víceboj gymnastických družstev. O dva roky později se v Lyonu stal mistrem světa v soutěži gymnastických družstev a na další olympiádě v roce 1928 v Amsterodamu získal ve stejné disciplíně stříbro.

Mezitím se oženil s pokojskou Marií a v Brně založili rodinu. S vrcholovým sportem se rozloučil v roce 1931, kdy na mistrovství světa získal bronz ve cvičení na kruzích. Pak přesídlil do Prahy, kde působil jako cvičitel v hostivařském Sokole a občas vystupoval na siláckých exhibicích.

Odborník na požáry

Šupčík kromě svalů oplýval i obchodním talentem. Uměl jednat s lidmi a velmi rychle si je dokázal získat, takže se stal úspěšným obchodním cestujícím. Nejprve prodával látky, později přešel na hasicí přístroje, velký hit tehdejší doby. Nakonec se stal odborníkem na požární bezpečnost a radil továrníkům s vhodným zabezpečení

Stále se udržoval ve vynikající kondici, proto všechny překvapilo, když těsně kolem padesátých narozenin dostal infarkt. Na manželčino naléhání se odstěhovali z rušné Prahy do jejího rodiště v Horosedlech u Příbrami, kde měl hlavně odpočívat.

Jenže to Šupčík nedokázal. Dál prodával minimaxy a cvičil, ale na počátku 50. let jej postihla další srdeční slabost, po níž zůstal v invalidním důchodu. Z něj však dokázal vyžít jen těžko, a tak se obrátil na státní výbor pro tělovýchovu se žádostí o příspěvek.

Našeho prvního olympijského vítěze však úředníci nemilosrdně vyhodili. Šupčík byl pro ně jako významný člen zakázaného Sokola zejména podvratným živlem, který si zaslouží jen pohrdání a zapomnění. Přes zdravotní potíže si sportovec musel hledat novou práci. Nakonec ji našel v Písku, kde se stal pojišťovacím agentem. V červenci 1957 jej postihl třetí infarkt, kterému už podlehl. Bylo mu pouhých 58 let.

Continue reading

Letos stejně jako v letech předcházejících si sokolové po celé České republice připomenou tragickou událost, která se udála během II. světové války a při které byli hromadně pozatýkáni členové Sokola. Z rozhodnutí zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla Česká obec sokolská rozpuštěna a její majetek úředně zabaven. Gestapo v noci ze 7. na 8. října 1941 zatklo, takřka naráz, všechny sokolské činovníky z ústředí, žup i větších jednot, kteří „ještě byli na svobodě“. Byli mučeni, vězněni, deportováni do koncentračních táborů a naprostá většina z nich se již na svá místa po skončení války nevrátila. Tato akce byla nejrozsáhlejším zásahem proti členům Sokola v celé jeho více jak stopadesátileté historii a postihla především řadu jeho nejvyšších představitelů, a tím i významných osobností celého národa, které jak ukázal další vývoj naší společnosti, pak v jejích dalších osudových chvílích nenahraditelně chyběly. Cílem a smyslem této akce byla totální likvidace celého spolku. Říjnové události roku 1941 představují nejpočetnější zásah totalitní nacistické moci vedený proti skupině občanů dobrovolně se organizujících v jedné zájmové organizaci.

 

V těchto dnech si připomínáme 80. výročí masových demonstrací českého lidu za obranu Československé republiky.

V těchto dnech si připomínáme 80. výročí masových demonstrací českého lidu za obranu Československé republiky. | zdroj: facebook


Václav Pokorný

21. 09. 2018

21. září 1938 vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu požadavky na odstoupení pohraničního území nacistickému Německu. Již druhý den 22. září se shromáždilo 250 000 lidí před Rudolfinem, tehdejším sídlem Poslanecké sněmovny. Demonstrovali za obranu Československa pod heslem DEJTE NÁM ZBRANĚ, DALI JSME SI NA NĚ!

Na konci 30. let se československý stát dostal do velmi obtížné situace. Po anšlusu Rakouska Německem v březnu roku 1938 se historické území českých zemí ocitlo doslova v kleštích, obklopené Hitlerovou Třetí říší. O tom, že další na řadě bude demokratické Československo, téměř nikdo nepochyboval. Hitler brilantně využil německé menšiny jako nástroje pro rozbití republiky. Obyvatelé německé národnosti se pod vlivem jeho propagandy začali bouřit a 13. září 1938 otevřeně povstali proti československé státnosti. Až povolání československé armády zastavilo řádění německých teroristických bojůvek a jednotek Freikorpsu.

Hitler byl však rozhodnut získat Sudety za každou cenu, a vyhrožoval proto Československu válkou, když  jeho požadavky nebudou splněny. Vojenští spojenci Československa, Velká Británie a Francie, pod tímto tlakem začali s Hitlerem vyjednávat a 15. září přistoupili na jeho požadavky. 21. září pak vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu nótu na odstoupení pohraničního území nacistickému Německu. Tehdejší vláda vedená Slovákem Milanem Hodžou s ní předběžně souhlasila.

Česká veřejnost šokována tímto přístupem vyhlásila druhý den generální stávku. 250 000 lidí před sídlem národního shromáždění dalo jasně vládě najevo odhodlání českého lidu bránit republiku. Skandovali hesla jako “dejte nám zbraně dali jsme si na ně!” Poté se dav  vydal na Hrad a podařilo se mu proniknout až na třetí nádvoří. Podle pamětí Prokopa Drtiny se lidé pokoušeli dostat do paláce a velitel Hradní stráže pohrozil, že bude nucen použít zbraní.

Na Hrad byl povolán generál Jan Syrový, aby svou autoritou uklidnil demonstrující dav (prezident Beneš tou dobou již spal). Po jeho proslovu se demonstrující kolem půlnoci začali rozcházet.

Den nato Hodžova vláda podala demisi a byl ustanoven úřednický kabinet generála Jana Syrového. Další den prezident Edvard Beneš vyhlásil mobilizaci. Bylo povoláno 18 ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále část příslušníků II. zálohy – potřebných specialistů. Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů do zbraně včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Dále bylo k dispozici 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. Armáda byla plně bojeschopná a připravena obětovat za záchranu vlasti lidské životy.

Ani toto heroické odhodlání českého národa však nezabránilo západním spojencům, Velké Británii a Francii, podepsat s Adolfem Hitlerem 29. září potupnou Mnichovskou dohodu. 30. září se tomuto ultimátu podvolila i československá vláda a německý wehrmacht napochodoval bez boje do českého pohraničí.

Dnešní výročí je pro leckoho politicky citlivé. Složitá situace dá říct jednoduše: vojska Varšavské smlouvy se Sovětským svazem v čele obsadila Československo.
Velitel sovětského obrněného transportéru BRDM-1 projíždějícího Prahou v prvních dnech okupace (na lafetě je vidět kulomet SGMB)
Velitel sovětského obrněného transportéru BRDM-1 projíždějícího Prahou v prvních dnech okupace (na lafetě je vidět kulomet SGMB)

Zvací dopis

Je těžké psát o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, převážně tedy sovětskými, neb snad vše už bylo napsáno. Podívejme se však na argumenty zastánců tehdejší okupace: „Jaképak obsazení, jaképak napadení, jakápak invaze: šlo o vyžádanou pomoc. Situace byla kritická a tak jsme poprosili soudruhy ze Sovětského svazu, aby nám pomohli odvrátit krizi. Aby nás zachránili podobně, jako to učinili v případě Hitlerova Protektorátu. Aby si každý čtenář mohl udělat úsudek sám, přinášíme text zvacího dopisu, který byl po několik desetiletí tajný, jelikož se jeho signatáři báli obvinění z velezrady. Bráno demokratickou optikou, tak i ve světle tehdejších zákonů, byly jejich obavy oprávněné.

Vážený Leonide Iljiči,

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak

Vtipné je, že první tajemník Komunistické strany Ukrajiny Petr Šelest tvrdil, že dopis předal zástupcům sovětské delegace Biľak na pánských záchodcích. I takovýto malý dějinný detail dokresluje nejistotu komunistů, kteří byli pod dopisem podepsáni. Je jasné, že po obsazení Československa se signatáři dočkali své odměny v podobě vysokých stranických i pracovních postů.

Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank
Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank

Průběh okupace 20. 8. 1968 – první tu byla KGB

Dne 20. srpna 1968 ve 23.00 překročily jednotky armád pěti států Varšavské smlouvy československé hranice. Součástí jejich „ne“informovanosti byly i obavy, že je čeká okamžitý ozbrojený střet s kontrarevolucionáři, takže byli připraveni na boj a vybaveni ostrým střelivem. Setkávali se sice s rozčarovanými, ale rozhodně ne na boj připravenými domorodci. V rámci okupace dorazilo do Československa celkem 6300 tanků, přilétlo 800 letadel a napochodovalo 750 tisíc vojáků z pěti zemí , přičemž naprostou majoritu tvořili vojáci Sovětského svazu, kteří tady následně založili „dočasný“ pobyt. Ústav pro studium totalitních režimů shrnuje chronologii událostí následovně (z velkého množství jsou vytaženy jen vybrané údaje):

17.00 anonym telefonicky informuje zpravodaje ČTK v Budapešti, že o půlnoci začne vojenské obsazování Československa. Žádá o okamžité předání této informace vojenskému přidělenci zastupitelského úřadu. V 18.10 tuto zprávu předává čs. velvyslanec Púčik do Prahy

20.00 sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin navštěvuje prezidenta Lyndona Bainese Johnsona a informuje jej o nadcházející invazi armád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. Johnson krátce po tom svolává mimořádné zasedání Rady národní bezpečnosti

21.05 na vojenském letišti v Brně-Tuřanech přistál sovětský speciál Antonov An-24 s dvacítkou civilistů v uniformách Aeroflotu, ve skutečnosti se jednalo o příslušníky KGB

21.40 čs. hranice překročily v prostoru Vejprt dva sovětské tanky a dva obrněné transportéry. Po chvíli se vrátily zpět na území NDR

23.00 začalo ze vzduchu i ze země masivní elektronické rušení signá1ů čs. radarových stanovišť. Jeho ozvuky se projevily i na obrazovkách radarů západních zpravodajských služeb

23.00 vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila čs. hranice. Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupovalo na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu. V NDR bylo k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecké 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které měly postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR. Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6-7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahájily postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupovala část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice-Banská Bystrica. Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován na 70 000 mužů a 1800 tanků z Polska, 35 000 vojáků a 1300 tanků z NDR, 40 000 vojáků a 1500 tanků z Maďarska; spolu s nimi přešlo hranice na 20 000 mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie, celkem se jednalo o 160 000 mužů a 4600 tanků

21. srpen 1968 – československá armáda má zákaz se bránit

00.20 generál Dzúr vydává rozkaz ponechat všechna vojska v kasárnách, štáby svazů a svazků povolat na pracoviště a neopouštět mírovou posádku, v žádném případě nepoužívat zbraně a poskytnout sovětským vojskům na čs. území všestrannou pomoc

01.00 Podle seznamu izolováni někteří vedoucí pracovníci I. správy Ministerstva vnitra. Současně je vyhlášena pohotovost a zajištěny sklady výzbroje a výstroje

01.30 Předsednictvo ÚV KSČ přijalo většinou hlasů proti čtyřem (Bil´ak, Ko1der, Rigo, Švestka) prohlášení „Všemu 1idu Československé socialistické republiky“, v němž se psalo, že intervence nastala bez vědomí nejvyšších státních a stranických orgánů a označilo ji za akt odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i za popření základních norem mezinárodního práva. Vyzvalo zároveň občany, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor

01.30 na letišti v Ruzyni přistávají dva sovětské vojenské letouny, z nichž je vysazeno několik desítek ozbrojených sovětských vojáků. Obsazují hlavní letištní budovy, z nichž vyhánějí letištní personál a čekající cestující

02.00 zahájena letecká výsadková operace. Na letišti v Ruzyni přistávají s minutovými intervaly dopravní letadla s vojáky elitní sovětské 7. gardové výsadkové divize vyzbrojenými i tanky a obrněnými transportéry. K určeným cílům výsadkáře navádějí pracovníci sovětského velvyslanectví

02.15 jsou přerušena veškerá telefonní spojení mezi Prahou a Vídní

03.00 v Liberci došlo ke střelbě projíždějících sovětských jednotek na občany. Do hlavy byl přitom zasažen M. Vlček (první oběť sovětské agrese. Pozn. Redakce)

09.00 v jižních Čechách se spojily jednotky postupující z NDR podél západních hranic ČSSR s oddíly, které vyrazily z Maďarska přes Slovensko a jižní Moravu. Československo se tak ocitlo sevřené v obrovských kleštích

12.00 šest zemí (Kanada, Dánsko, Francie, Paraguay, Velká Británie, USA) požaduje svolání Rady bezpečnosti OSN

16.00 Jozef Levák si na náměstí ve Zvolenu lehl do cesty koloně sovětských obrněných vozidel s cílem zabránit jim v další jízdě. Velitel přesto vydal povel pokračovat vpřed a tank J. Leváka přejel

23.30 se v New Yorku schází Rada bezpečnosti OSN, která jedná o situaci v ČSSR (17.30 místního času)

23.40 Čtyři tanky obsazují rohy Václavského náměstí, ulice Politických vězňů a Opletalovy ulice. Před budovou ČTK zastavuje deset vozů s okupanty, kteří následně obsazují všechna pracoviště, vypínají dálnopis a zakazují zvedat telefony. Na zaměstnance agentury hodinu míří samopaly

24.00 V Ústí nad Labem utrpěl smrtelné zranění Petr Fridrich, který se ještě v noci pokusil vlastním tělem zastavit sovětské tanky projíždějící městem

24.00 Čs. rozhlasu předána výzva vojenského velitele Prahy gen. I. Velička o zákazu vycházení od 22.00 do 05.00

Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů
Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů

Smrt pro fotku

První mrtví byli na Liberecku a patřili mezi nejen lidé, které zasáhlo padající zdivo, když tank č. 314 narazil do podloubí jednoho z domů na libereckém náměstí. Tankisté nebyli odsouzeni, neboť stíhání zablokovaly sovětské úřady. Jeden příklad za všechny: Stanislav Veselý ( nar. 1924) byl několika projektily zasažen, když si měnil film do fotoaparátu, kterým zaznamenával průběh tragických událostí. Byl převezen do nemocnice, kde skonal a bohužel se jeho poslední snímky nezachovaly – nebyly nikdy ani film, ani fotoaparát, nalezeny. Jeho smrt ležela komunistickému systému v žaludku natolik, že bez povolení rodiny byl v roce 1970 popraven nápis na jeho hrabě tak, aby nepřipomínal vinu sovětského okupanta.

Okupace: mrtví na silnicích, zastřelení na ulicích

Počty obětí srpnové invaze nejsou neznámé: historikové na základě dokumentů doložili celkem 108 mrtvých, zhruba 500 těžce. Lehce raněných byly řádově stovky, ne všichni jsou ale zaevidováni. Zajímavé je i číslo 248. Tolik lidí totiž zemřelo v důsledku autonehod během přesunů sovětských vojsk. Srážky byly často zametány pod koberec, nejednou sověti od nehody ujeli. Počet mrtvých se vztahuje k období 1. ledna 1969 do 21. června 1991. Vzhledem k tomu, že se přesuny techniky děly bez vědomí československých úřadů, tak je jasné, že nedocházelo k žádným úpravám podmínek, které by činily přesuny bezpečnějšími.

Celkem 44 osob bylo zastřeleno nebo smrtelně zraněno v důsledku nesprávného a neoprávněného použití střelných zbraní vojáky invazních sil, především v prvních dnech okupace. K jejich zasažení docházelo nejen při přímé střelbě vedené proti skupinám osob nebo jednotlivcům, ale i odraženými střelami či střepinami při střelbě na vozidla a objekty, kdy byli zasaženi lidé v bytech a na balkonech. Palbu vojáci zahajovali z nejrůznějších příčin, často šlo o nepřiměřenou reakci na protesty obyvatel, kteří na projíždějící kolony házeli prkna, rajčata, kusy papíru apod. Dále se jednalo o špatně řízenou či neřízenou výstražnou střelbu, nedbalé zacházení se zbraní, použití zbraní při loupeži nebo v opilosti. Vojáci později často tvrdili, že pouze opětovali střelbu, což se však nikdy neprokázalo. Do 17. prosince 1968 stříleli okupační vojáci podle statistik Veřejné bezpečnosti na československé občany celkem v 261 případech,“ píše Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů v materiálu s názvem Oběti vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

Sovětská dočasnost

Kolik tady bylo „dočasně“ umístěných vojáků na jejichž kasárnách byla hesla jako „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak?“ Odpověď nabízí servere hlidacipes.cz. „Celkem Československo k 30. červnu 1991 v 925 transportech opustilo 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední železniční transport přejel československou hranici 21. června 1991.“

Mohlo by se zdát, že jak situace dopadla je všeobecně známo: Sovětský svaz dosáhl svého a silou udržel tehdejší Československo ve sféře svého vlivu v podobě sovětského satelitu, v zemi byly zřízeny posádky sovětských vojsk, dál pokračovala normalizace a zesílil protidemokratický tlak včetně násilného vystěhovávaní a provokací tajné bezpečnosti. Do země neproudila světová kultura ani nové poznatky vědy, nevydávaly se publikace mnoha západních autorů a celý stát se ve svém vývoji přizpůsobil sovětským normám, včetně pětiletého hospodářského plánování. Ve skutečnosti to znamenalo obrovskou ztrátu pokroku, kterou se dodnes snažíme dohnat. Přes veškeré obecně známé údaje dál sílí snaha o relativizaci historických faktů a v některých případech o návrat ke starým pořádkům (míněno návrat do sféry sovětského vlivu), čemuž odpovídá i současný stav sílícího hybridního konfliktu.

Text: Topi Pigula, převzato ze Zoom magazín

Continue reading

Sledujte nás
Oznámení
Historie příspěvků
Září 2019
Po Út St Čt So Ne
« Srp    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30  
Sponzoři







Partneři