Událost měsíce
V červnu 1887 se měl konat v Praze na Císařské louce II. všesokolský slet. Ten však 6. května pražské c. a k. policejní ředitelství zákazy omezilo natolik, že z jeho zamýšleného programu bylo povoleno pouze veřejné cvičení, a i to bylo omezeno jen na sokolské jednoty rakouské říše. V té době ale již byla na cestě do bývalé vlasti výprava amerických sokolů, kteří byli k vystoupení na sletu očekáváni a kteří by díky omezení úřadů na sletu cvičit nesměli. Správní výbor Sokola Pražského je telegraficky informoval o situaci, a když z Ameriky zpět dorazil telegram, kde stálo: „Chceme závody!” usnesl se, že uspořádá „náhradní“ slet mimo území Prahy formou veřejného cvičení nebo závodů.
Uvažováno bylo o několika místech konání, například Plzni, oboře Hvězdě či Kolínu. Ani jedno se ale neukázalo jako to pravé. A tak když se o pořádání přihlásil Český Brod, byl nakonec vybrán jako Praze nejbližší místem, technickým zabezpečením i vstřícným postojem vedení města a všech obyvatel.
Vítězství českobrodského Sokola o uspořádání náhradního sletu ale ze začátku vůbec nebylo jednoduché. Český Brod se jako pořadatel závodů některým členům slavnostního výboru nezamlouval. Největším odpůrcem byl místonáčelník Sokola Pražského, dr. Čížek. Ale díky přesvědčivým argumentům českobrodské deputace, vedené redaktorem Jozefem Miškovským, i on byl nakonec srozuměn s tím, že Český Brod je nejlepší volbou. A bylo tomu opravdu tak…
Obec převzala záštitu nad celou akcí, bylo získáno vojenské cvičiště u Liblic pro seřazování průvodu a cvičenců a pozemek pod cukrovarem na levém břehu Šembery jako cvičiště (dnes částečně parkoviště u Lidlu).
Do slavnostně vyzdobeného města se v neděli 26. června 1887 sjelo celkem třináct mimořádných vlaků se sokolskými účastníky. Byla to událost, které se svojí bohatou výzdobou účastnilo celé město. Toho dne bylo v Českém Brodě se čtyřmi tisíci obyvateli na 40.000 lidí!
Američtí sokolové měli ještě před společnými závody v Českém Brodě postaráno o vskutku nabitý program, který zajišťoval Sokol Pražský. Uvítáni byli vedením Sokola a zástupci vedení města Prahy již 16. června, a do 25. června stihli mimo jiné navštívit Staroměstskou radnici, Náprstkovo muzeum, Hradčany a Národní divadlo, kde se na jejich počest odehrála Smetanova Prodaná nevěsta a Tylův Strakonický dudák. Mimo to se zúčastnili veslařských závodů, společného cvičení v Sokole Pražském, slavnostního svěcení praporu Sokola Vinohradského či velké zahradní zábavy na Žofínském ostrově. Na pár dnů v Praze program velmi nabitý…
Nastal 26. červen, den konání „Česko – amerických závodů”, které nahradily zakázaný II. všesokolský slet. Celé město bylo vyzdobeno květinami a prapory a na nádraží čekali na americkou sokolskou výpravu snad všichni obyvatelé Českého Brodu.
Zvláštní uvítání pak proběhlo i v sokolovně, kde Continue reading
Po vzniku samostatného Československa bylo samozřejmě třeba vytvořit státní symboly nové země. Cesta k nové vlajce však nebyla úplně přímočará. A ani její osudy nebyly ve více než stoleté historii našeho státu úplně jednoduché.
Podíváme-li se na dobové fotografie a záběry z října 1918, československou vlajku v dnešní podobě na žádném z nich nenajdeme. Pokud už nadšení lidé něčím mávají, je to bílo-červený prapor, což byl původní zemský symbol, jenž byl krátce po vzniku Československa užíván i jako nová státní vlajka.
![Snímek 5 z 11: Vlajka používaná jako vlajka Československa v letech 1918 až 1920]({"default":"//img-s-msn-com.akamaized.net/tenant/amp/entityid/BB11UQS7.img?h=416&w=799&m=6&q=60&u=t&o=f&l=f","size3column":"//img-s-msn-com.akamaized.net/tenant/amp/entityid/BB11UQS7.img?h=416&w=624&m=6&q=60&u=t&o=f&l=f","size2column":"//img-s-msn-com.akamaized.net/tenant/amp/entityid/BB11UQS7.img?h=416&w=624&m=6&q=60&u=t&o=f&l=f"} "Vlajka používaná jako vlajka Československa v letech 1918 až 1920 - Wikimedia Commons, volné dílo")
Chce to novou vlajku
To ale nemohlo vydržet dlouho, zejména kvůli tomu, že tento prapor nevyjadřoval nové sepětí Čechů a Slováků ve společném státě, a pak také proto, že shodné barvy, tedy červenou a bílou, používaly i sousední Polsko a Rakousko. Při vyznačování svrchovanosti na hranicích představovala taková věc pochopitelně problém.
Poslední den roku 1918 proto vznikla z iniciativy profesora pomocných věd historických Gustava Friedricha takzvaná znaková komise, která od jara 1919 pracovala na úkolu vytvořit jednoduchou a nezaměnitelnou novou státní vlajku. Jejími členy se stali kromě Friedricha například ředitel Archivu země České Jan Bedřich Novák, ředitel Archivu ministerstva vnitra Ladislav Klicman, pozdější ředitel městského archivu v Praze Václav Vojtíšek, státní úředníci, někteří poslanci a zástupci jednotlivých ministerstev a také zástupci uměleckých kruhů (akademický sochař a medailér Josef Šejnost, profesoři František Kysela a Vratislav Hugo Brunner a doktor Václav Vilém Štech).
K možné podobě nových státních symbolů se však veřejně vyjadřovali i další, třeba zástupci Uměleckého sboru Památníku odboje jako František Kupka nebo Václav Špála. V prvních diskusích navíc vznikaly nemalé střety o to, jak by měla nová vlajka vypadat. Konzervativněji založení muži trvali na dvoubarevné tradiční vlajce, ta však z výše naznačených důvodů nebyla vhodná. Jiní chtěli navázat na husitské nebo nové legionářské tradice a snažili se do státní vlajky vkomponovat prvky jako husitský kalich, kotvu nebo českého lva.
Nenápadný dříč Kursa
Členem komise se stal i koncipista státního archivu Jaroslav Kursa, který zpracovával a připravoval grafické podklady. Ten pak v součinnosti s ostatními odborníky vypracoval do května 1919 soubor návrhů státní a prezidentské vlajky s možnými barevnými kombinacemi, mezi nimiž se objevila i varianta s klínem, a heraldické návrhy státních znaků a státní pečeti.
U příležitosti výročí založení samostatné republiky 28. října udělil prezident ČR Miloš Zeman Medailí Za zásluhy I. Stupně starostce České obce sokolské Haně Moučkové, a to za zásluhy o stát v oblasti výchovy. Starostka Moučková převzala ocenění na slavnostním ceremoniálu ve Vladislavském sále Pražského hradu.
„Beru to jako ocenění celého hnutí, činnosti všech sokolů v každém koutu naší republiky, našeho významu pro historii i současnost české společnosti. Jistě reflektuje i úspěšné uspořádání loňského Sletu i současnou zvýšenou aktivitu sokolského hnutí ve veřejném prostoru. Proto jsem na toto ocenění hrdá,“ uvedla Hana Moučková.
Celkem prezident Zeman ocenil 42 osobností z oblasti vědy, kultury, i sportu, a také významné vojenské veterány či politiky.
28. října 1918 – den vzniku Československé republiky – si připomeneme pietním aktem v městském parku u pomníku T. G. Masaryka. Vzhledem k podzimním prázdninám v příštím týdnu se tento akt uskuteční již 24. října v 17 hodin. Přijďte s námi vzpomenout na všechny, díky kterým dnes můžeme v naší zemi v klidu a míru žít.
Dokument: Kompletní znění mnichovské dohody z roku 1938, která zničila Československo
ČTK29. září 2019 • 11:00
foto: ČTK
Text mnichovské dohody, která byla dojednána 29. září 1938 a po půl noci také podepsána, včetně dodatků: Německo, Spojené království, Francie a Itálie se dohodly se zřetelem k dohodě, jíž už bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno, na těchto podmínkách a modalitách tohoto odstoupení a na opatřeních z něho vyplývajících a prohlašují, že jsou jednotlivě odpovědné za zajištění kroků nutných k jeho zabezpečení.
- Vyklizení začne 1. října.
- Spojené království, Francie a Itálie ujednávají, že se vyklizení území provede do 10. října, a to bez zničení jakýchkoli existujících zařízení, a že je československá vláda odpovědná za to, že se vyklizení provede bez poškození uvedených zařízení.
- Modality vyklizení stanoví v jednotlivostech mezinárodní výbor složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa.
- Etapovité obsazování převážně německého území německými oddíly začne 1. října. Čtyři části území, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí:
Část území označenou I 1. a 2. října, část území označenou II 2. a 3. října, část území označenou III 3., 4. a 5. října, část území označenou IV 6. a 7. října.
Zbývající území převážně německého charakteru neprodleně určí shora uvedený mezinárodní výbor a německé oddíly je obsadí do 10. října.
- Mezinárodní výbor zmíněný v § 3, určí oblasti, v nichž se má konat plebiscit. Tato území obsadí až do ukončení plebiscitu mezinárodní formace. Týž výbor stanoví modality, za nichž se plebiscit provede, přičemž je třeba pokládat modality sárského plebiscitu za základ. Výbor určí rovněž den konání plebiscitu; tento den však nesmí být pozdější než konec listopadu.
- Konečné vytyčení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor má právo navrhnout čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii, ve výjimečných případech nepatrné odchylky od přísně etnografického určení oblastí, aby se tyto převedly bez plebiscitu.
- Předpokládá se opční právo pro přesídlení do odstoupených oblastí a pro vysídlení z nich. Opce musí být uskutečněna do šesti měsíců od okamžiku uzavření této dohody. Podrobnosti opce stanoví německo-československý výbor, uváží postup za účelem usnadnění výměny obyvatelstva a vyjasní zásadní otázky, jež z této výměny vyplynou.
- Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody z vojenských a policejních sborů všechny sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí. V téže lhůtě propustí československá vláda všechny sudetoněmecké vězně odpykávající si trest na svobodě za politické delikty.
Tanky jsou tu… Je tomu přesně 80 let, co 15. března 1939 započala okupace Československa německými vojsky. O pouhý den později byl výnosem nacistického vůdce Adolfa Hitlera ustanoven Protektorát Čechy a Morava. Formální hlavou útvaru, jenž byl součástí Třetí říše, zůstal sice prezident Emil Hácha, moc však třímal v rukou úřadující říšský protektor Konstantin von Neurath. Šlo o nejtemnější dobu českých dějin.
Co vedlo k této další předzvěsti druhé světové války, která poté oficiálně začala 1. září 1939 německým napadením Polska?
Už po podepsání Mnichovské dohody v září 1938 bylo Československo donuceno postoupit české pohraničí Německu. Pro Adolfa Hitlera ale konference představovala neúspěch, neboť usiloval o obsazení celých Čech. Německo proto v následujících měsících, než dohodu přímo porušilo, vyvíjelo na okleštěné Československo stále větší politický i hospodářský nátlak.
„Využívalo přitom provokací českých Němců, sporů mezi Čechy a Slováky i neuspokojených maďarských teritoriálních ambicí. Československo bylo totiž v listopadu 1938 donuceno postoupit jižní část Slovenska i jižní část Podkarpatské Rusi právě Maďarsku,“ připomněl pro Novinky historik Jan Zumr, který se v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) specializuje na nacistický okupační aparát.
Emil Hácha a Adolf Hitler
FOTO: Profimedia.cz
Jak dříve v deníku Právo napsal publicista Miroslav Šiška, již v polovině prosince 1938 vydal Hitler tajnou směrnici k likvidaci pomnichovského Československa a zformuloval způsob jejího provedení. Ve výstižné zkratce popsal pravděpodobný scénář akce baron von Weizssäcker:
„Uměle vyvolané hašteření odřízne Slovensko od pražské vlády. Německo poradí Maďarsku, aby znovu nastolilo pořádek na Podkarpatské Rusi, slovenská vláda požádá Hitlera, aby zaručil slovenské hranice. Němci v Čechách požádají o ochranu, Praha dostane ultimátum, aby podepsala smlouvu s říší, což nesplní, a wehrmacht obsadí Čechy a Moravu.“
Role Jozefa Tisa
Nepominutelnou – a negativně vnímanou – osobností byl na slovenské straně Jozef Tiso. Tento původně římskokatolický kněz byl předsedou Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSLS) a od října 1938 i předsedou slovenské autonomní vlády.
Ojedinělá akce protinacistického odboje, na jejímž konci byl zlikvidován Reinhard Heydrich, třetí nejvlivnější muž Hitlerovy říše, začala naostro přesně před 77 lety. 29. prosince 1941 v 3:24 seskočila paraskupina Anthropoid rotmistrů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše u obce Nehvizdy nedaleko Prahy.
Intenzivní příprava na atentát začala ale o šest měsíců dříve. Anthropoid se už od července 1941 zlepšoval v polním a střeleckém výcviku, útočném boji, házení granátů na jedoucí automobil, paravýcviku, přípravě výbušnin, radiotelegrafii či topografii. To vše pod dohledem nejlepších britských instruktorů.
Čtyřmotorový letoun Halifax, pilotovaný Ronaldem Hockeyem, odstartoval ve 22:00 britského času z jihoanglického letiště Tangmere. Podařilo se mu bez úhony přečkat několikeré ostřelování německým protiletadlovým dělostřelectvem i útok nočního nacistického stíhače. Osádce navíc znesnadňovala orientaci nízká oblačnost a sníh zakrývající navigační body.
Pojďme se dnes tedy podívat na místo jejich seskoku, které leží jen kousek od Českého Brodu a okolo kterého řada z nás jezdí po hradecké dálnici na Prahu. Nehvizdy…
Spolu s Anthropoidem byly v letounu skupiny Silver A a Silver B, které měly vlastní úkoly. Ani jedna z nich ale ze zmíněných důvodů nevyskočila na správném místě. Anthropoid nakonec nebyl v 3:24 vysazen u letiště Borek blízko Ejpovic na Plzeňsku, kde na něj měli čekat odbojáři skupiny Vašek – Čeněk, ale až u obce Nehvizdy východně od Prahy.
Díky navigační chybě se výsadek ocitl na zcela neznámém místě a navíc bez jakýchkoliv kontaktů na spolehlivé lidi. Přesto se úkol, který měla skupina Anthropoid za cíl, podařilo splnit. Nestalo by se ale tak, nebýt pomoci desítek lidí, kteří svojí pomocí riskovali vyvraždění své celé rodiny.
V prosinci 2016 se právě v Nehvizdech konala při příležitosti 75. výročí seskoku paravýsadku Anthropoid
Zvací dopis
Je těžké psát o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, převážně tedy sovětskými, neb snad vše už bylo napsáno. Podívejme se však na argumenty zastánců tehdejší okupace: „Jaképak obsazení, jaképak napadení, jakápak invaze: šlo o vyžádanou pomoc. Situace byla kritická a tak jsme poprosili soudruhy ze Sovětského svazu, aby nám pomohli odvrátit krizi. Aby nás zachránili podobně, jako to učinili v případě Hitlerova Protektorátu. Aby si každý čtenář mohl udělat úsudek sám, přinášíme text zvacího dopisu, který byl po několik desetiletí tajný, jelikož se jeho signatáři báli obvinění z velezrady. Bráno demokratickou optikou, tak i ve světle tehdejších zákonů, byly jejich obavy oprávněné.
Vážený Leonide Iljiči,
s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.
Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.
V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.
Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.
Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak
Vtipné je, že první tajemník Komunistické strany Ukrajiny Petr Šelest tvrdil, že dopis předal zástupcům sovětské delegace Biľak na pánských záchodcích. I takovýto malý dějinný detail dokresluje nejistotu komunistů, kteří byli pod dopisem podepsáni. Je jasné, že po obsazení Československa se signatáři dočkali své odměny v podobě vysokých stranických i pracovních postů.
Průběh okupace 20. 8. 1968 – první tu byla KGB
Dne 20. srpna 1968 ve 23.00 překročily jednotky armád pěti států Varšavské smlouvy československé hranice. Součástí jejich „ne“informovanosti byly i obavy, že je čeká okamžitý ozbrojený střet s kontrarevolucionáři, takže byli připraveni na boj a vybaveni ostrým střelivem. Setkávali se sice s rozčarovanými, ale rozhodně ne na boj připravenými domorodci. V rámci okupace dorazilo do Československa celkem 6300 tanků, přilétlo 800 letadel a napochodovalo 750 tisíc vojáků z pěti zemí , přičemž naprostou majoritu tvořili vojáci Sovětského svazu, kteří tady následně založili „dočasný“ pobyt. Ústav pro studium totalitních režimů shrnuje chronologii událostí následovně (z velkého množství jsou vytaženy jen vybrané údaje):
17.00 anonym telefonicky informuje zpravodaje ČTK v Budapešti, že o půlnoci začne vojenské obsazování Československa. Žádá o okamžité předání této informace vojenskému přidělenci zastupitelského úřadu. V 18.10 tuto zprávu předává čs. velvyslanec Púčik do Prahy
20.00 sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin navštěvuje prezidenta Lyndona Bainese Johnsona a informuje jej o nadcházející invazi armád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. Johnson krátce po tom svolává mimořádné zasedání Rady národní bezpečnosti
21.05 na vojenském letišti v Brně-Tuřanech přistál sovětský speciál Antonov An-24 s dvacítkou civilistů v uniformách Aeroflotu, ve skutečnosti se jednalo o příslušníky KGB
21.40 čs. hranice překročily v prostoru Vejprt dva sovětské tanky a dva obrněné transportéry. Po chvíli se vrátily zpět na území NDR
23.00 začalo ze vzduchu i ze země masivní elektronické rušení signá1ů čs. radarových stanovišť. Jeho ozvuky se projevily i na obrazovkách radarů západních zpravodajských služeb
23.00 vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila čs. hranice. Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupovalo na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu. V NDR bylo k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecké 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které měly postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR. Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6-7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahájily postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupovala část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice-Banská Bystrica. Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován na 70 000 mužů a 1800 tanků z Polska, 35 000 vojáků a 1300 tanků z NDR, 40 000 vojáků a 1500 tanků z Maďarska; spolu s nimi přešlo hranice na 20 000 mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie, celkem se jednalo o 160 000 mužů a 4600 tanků
21. srpen 1968 – československá armáda má zákaz se bránit
00.20 generál Dzúr vydává rozkaz ponechat všechna vojska v kasárnách, štáby svazů a svazků povolat na pracoviště a neopouštět mírovou posádku, v žádném případě nepoužívat zbraně a poskytnout sovětským vojskům na čs. území všestrannou pomoc
01.00 Podle seznamu izolováni někteří vedoucí pracovníci I. správy Ministerstva vnitra. Současně je vyhlášena pohotovost a zajištěny sklady výzbroje a výstroje
01.30 Předsednictvo ÚV KSČ přijalo většinou hlasů proti čtyřem (Bil´ak, Ko1der, Rigo, Švestka) prohlášení „Všemu 1idu Československé socialistické republiky“, v němž se psalo, že intervence nastala bez vědomí nejvyšších státních a stranických orgánů a označilo ji za akt odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i za popření základních norem mezinárodního práva. Vyzvalo zároveň občany, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor
01.30 na letišti v Ruzyni přistávají dva sovětské vojenské letouny, z nichž je vysazeno několik desítek ozbrojených sovětských vojáků. Obsazují hlavní letištní budovy, z nichž vyhánějí letištní personál a čekající cestující
02.00 zahájena letecká výsadková operace. Na letišti v Ruzyni přistávají s minutovými intervaly dopravní letadla s vojáky elitní sovětské 7. gardové výsadkové divize vyzbrojenými i tanky a obrněnými transportéry. K určeným cílům výsadkáře navádějí pracovníci sovětského velvyslanectví
02.15 jsou přerušena veškerá telefonní spojení mezi Prahou a Vídní
03.00 v Liberci došlo ke střelbě projíždějících sovětských jednotek na občany. Do hlavy byl přitom zasažen M. Vlček (první oběť sovětské agrese. Pozn. Redakce)
09.00 v jižních Čechách se spojily jednotky postupující z NDR podél západních hranic ČSSR s oddíly, které vyrazily z Maďarska přes Slovensko a jižní Moravu. Československo se tak ocitlo sevřené v obrovských kleštích
12.00 šest zemí (Kanada, Dánsko, Francie, Paraguay, Velká Británie, USA) požaduje svolání Rady bezpečnosti OSN
16.00 Jozef Levák si na náměstí ve Zvolenu lehl do cesty koloně sovětských obrněných vozidel s cílem zabránit jim v další jízdě. Velitel přesto vydal povel pokračovat vpřed a tank J. Leváka přejel
23.30 se v New Yorku schází Rada bezpečnosti OSN, která jedná o situaci v ČSSR (17.30 místního času)
23.40 Čtyři tanky obsazují rohy Václavského náměstí, ulice Politických vězňů a Opletalovy ulice. Před budovou ČTK zastavuje deset vozů s okupanty, kteří následně obsazují všechna pracoviště, vypínají dálnopis a zakazují zvedat telefony. Na zaměstnance agentury hodinu míří samopaly
24.00 V Ústí nad Labem utrpěl smrtelné zranění Petr Fridrich, který se ještě v noci pokusil vlastním tělem zastavit sovětské tanky projíždějící městem
24.00 Čs. rozhlasu předána výzva vojenského velitele Prahy gen. I. Velička o zákazu vycházení od 22.00 do 05.00
Smrt pro fotku
První mrtví byli na Liberecku a patřili mezi nejen lidé, které zasáhlo padající zdivo, když tank č. 314 narazil do podloubí jednoho z domů na libereckém náměstí. Tankisté nebyli odsouzeni, neboť stíhání zablokovaly sovětské úřady. Jeden příklad za všechny: Stanislav Veselý ( nar. 1924) byl několika projektily zasažen, když si měnil film do fotoaparátu, kterým zaznamenával průběh tragických událostí. Byl převezen do nemocnice, kde skonal a bohužel se jeho poslední snímky nezachovaly – nebyly nikdy ani film, ani fotoaparát, nalezeny. Jeho smrt ležela komunistickému systému v žaludku natolik, že bez povolení rodiny byl v roce 1970 popraven nápis na jeho hrabě tak, aby nepřipomínal vinu sovětského okupanta.
Okupace: mrtví na silnicích, zastřelení na ulicích
Počty obětí srpnové invaze nejsou neznámé: historikové na základě dokumentů doložili celkem 108 mrtvých, zhruba 500 těžce. Lehce raněných byly řádově stovky, ne všichni jsou ale zaevidováni. Zajímavé je i číslo 248. Tolik lidí totiž zemřelo v důsledku autonehod během přesunů sovětských vojsk. Srážky byly často zametány pod koberec, nejednou sověti od nehody ujeli. Počet mrtvých se vztahuje k období 1. ledna 1969 do 21. června 1991. Vzhledem k tomu, že se přesuny techniky děly bez vědomí československých úřadů, tak je jasné, že nedocházelo k žádným úpravám podmínek, které by činily přesuny bezpečnějšími.
„Celkem 44 osob bylo zastřeleno nebo smrtelně zraněno v důsledku nesprávného a neoprávněného použití střelných zbraní vojáky invazních sil, především v prvních dnech okupace. K jejich zasažení docházelo nejen při přímé střelbě vedené proti skupinám osob nebo jednotlivcům, ale i odraženými střelami či střepinami při střelbě na vozidla a objekty, kdy byli zasaženi lidé v bytech a na balkonech. Palbu vojáci zahajovali z nejrůznějších příčin, často šlo o nepřiměřenou reakci na protesty obyvatel, kteří na projíždějící kolony házeli prkna, rajčata, kusy papíru apod. Dále se jednalo o špatně řízenou či neřízenou výstražnou střelbu, nedbalé zacházení se zbraní, použití zbraní při loupeži nebo v opilosti. Vojáci později často tvrdili, že pouze opětovali střelbu, což se však nikdy neprokázalo. Do 17. prosince 1968 stříleli okupační vojáci podle statistik Veřejné bezpečnosti na československé občany celkem v 261 případech,“ píše Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů v materiálu s názvem Oběti vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Sovětská dočasnost
Kolik tady bylo „dočasně“ umístěných vojáků na jejichž kasárnách byla hesla jako „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak?“ Odpověď nabízí servere hlidacipes.cz. „Celkem Československo k 30. červnu 1991 v 925 transportech opustilo 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední železniční transport přejel československou hranici 21. června 1991.“
Mohlo by se zdát, že jak situace dopadla je všeobecně známo: Sovětský svaz dosáhl svého a silou udržel tehdejší Československo ve sféře svého vlivu v podobě sovětského satelitu, v zemi byly zřízeny posádky sovětských vojsk, dál pokračovala normalizace a zesílil protidemokratický tlak včetně násilného vystěhovávaní a provokací tajné bezpečnosti. Do země neproudila světová kultura ani nové poznatky vědy, nevydávaly se publikace mnoha západních autorů a celý stát se ve svém vývoji přizpůsobil sovětským normám, včetně pětiletého hospodářského plánování. Ve skutečnosti to znamenalo obrovskou ztrátu pokroku, kterou se dodnes snažíme dohnat. Přes veškeré obecně známé údaje dál sílí snaha o relativizaci historických faktů a v některých případech o návrat ke starým pořádkům (míněno návrat do sféry sovětského vlivu), čemuž odpovídá i současný stav sílícího hybridního konfliktu.
Text: Topi Pigula, převzato ze Zoom magazín
Facebook
