Historie

Letos stejně jako v letech předcházejících si sokolové po celé České republice připomenou tragickou událost, která se udála během II. světové války a při které byli hromadně pozatýkáni členové Sokola. Z rozhodnutí zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla Česká obec sokolská rozpuštěna a její majetek úředně zabaven. Gestapo v noci ze 7. na 8. října 1941 zatklo, takřka naráz, všechny sokolské činovníky z ústředí, žup i větších jednot, kteří „ještě byli na svobodě“. Byli mučeni, vězněni, deportováni do koncentračních táborů a naprostá většina z nich se již na svá místa po skončení války nevrátila. Tato akce byla nejrozsáhlejším zásahem proti členům Sokola v celé jeho více jak stopadesátileté historii a postihla především řadu jeho nejvyšších představitelů, a tím i významných osobností celého národa, které jak ukázal další vývoj naší společnosti, pak v jejích dalších osudových chvílích nenahraditelně chyběly. Cílem a smyslem této akce byla totální likvidace celého spolku. Říjnové události roku 1941 představují nejpočetnější zásah totalitní nacistické moci vedený proti skupině občanů dobrovolně se organizujících v jedné zájmové organizaci.

 

V těchto dnech si připomínáme 80. výročí masových demonstrací českého lidu za obranu Československé republiky.

V těchto dnech si připomínáme 80. výročí masových demonstrací českého lidu za obranu Československé republiky. | zdroj: facebook


Václav Pokorný

21. 09. 2018

21. září 1938 vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu požadavky na odstoupení pohraničního území nacistickému Německu. Již druhý den 22. září se shromáždilo 250 000 lidí před Rudolfinem, tehdejším sídlem Poslanecké sněmovny. Demonstrovali za obranu Československa pod heslem DEJTE NÁM ZBRANĚ, DALI JSME SI NA NĚ!

Na konci 30. let se československý stát dostal do velmi obtížné situace. Po anšlusu Rakouska Německem v březnu roku 1938 se historické území českých zemí ocitlo doslova v kleštích, obklopené Hitlerovou Třetí říší. O tom, že další na řadě bude demokratické Československo, téměř nikdo nepochyboval. Hitler brilantně využil německé menšiny jako nástroje pro rozbití republiky. Obyvatelé německé národnosti se pod vlivem jeho propagandy začali bouřit a 13. září 1938 otevřeně povstali proti československé státnosti. Až povolání československé armády zastavilo řádění německých teroristických bojůvek a jednotek Freikorpsu.

Hitler byl však rozhodnut získat Sudety za každou cenu, a vyhrožoval proto Československu válkou, když  jeho požadavky nebudou splněny. Vojenští spojenci Československa, Velká Británie a Francie, pod tímto tlakem začali s Hitlerem vyjednávat a 15. září přistoupili na jeho požadavky. 21. září pak vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu nótu na odstoupení pohraničního území nacistickému Německu. Tehdejší vláda vedená Slovákem Milanem Hodžou s ní předběžně souhlasila.

Česká veřejnost šokována tímto přístupem vyhlásila druhý den generální stávku. 250 000 lidí před sídlem národního shromáždění dalo jasně vládě najevo odhodlání českého lidu bránit republiku. Skandovali hesla jako “dejte nám zbraně dali jsme si na ně!” Poté se dav  vydal na Hrad a podařilo se mu proniknout až na třetí nádvoří. Podle pamětí Prokopa Drtiny se lidé pokoušeli dostat do paláce a velitel Hradní stráže pohrozil, že bude nucen použít zbraní.

Na Hrad byl povolán generál Jan Syrový, aby svou autoritou uklidnil demonstrující dav (prezident Beneš tou dobou již spal). Po jeho proslovu se demonstrující kolem půlnoci začali rozcházet.

Den nato Hodžova vláda podala demisi a byl ustanoven úřednický kabinet generála Jana Syrového. Další den prezident Edvard Beneš vyhlásil mobilizaci. Bylo povoláno 18 ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále část příslušníků II. zálohy – potřebných specialistů. Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů do zbraně včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Dále bylo k dispozici 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. Armáda byla plně bojeschopná a připravena obětovat za záchranu vlasti lidské životy.

Ani toto heroické odhodlání českého národa však nezabránilo západním spojencům, Velké Británii a Francii, podepsat s Adolfem Hitlerem 29. září potupnou Mnichovskou dohodu. 30. září se tomuto ultimátu podvolila i československá vláda a německý wehrmacht napochodoval bez boje do českého pohraničí.

Dnešní výročí je pro leckoho politicky citlivé. Složitá situace dá říct jednoduše: vojska Varšavské smlouvy se Sovětským svazem v čele obsadila Československo.
Velitel sovětského obrněného transportéru BRDM-1 projíždějícího Prahou v prvních dnech okupace (na lafetě je vidět kulomet SGMB)
Velitel sovětského obrněného transportéru BRDM-1 projíždějícího Prahou v prvních dnech okupace (na lafetě je vidět kulomet SGMB)

Zvací dopis

Je těžké psát o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, převážně tedy sovětskými, neb snad vše už bylo napsáno. Podívejme se však na argumenty zastánců tehdejší okupace: „Jaképak obsazení, jaképak napadení, jakápak invaze: šlo o vyžádanou pomoc. Situace byla kritická a tak jsme poprosili soudruhy ze Sovětského svazu, aby nám pomohli odvrátit krizi. Aby nás zachránili podobně, jako to učinili v případě Hitlerova Protektorátu. Aby si každý čtenář mohl udělat úsudek sám, přinášíme text zvacího dopisu, který byl po několik desetiletí tajný, jelikož se jeho signatáři báli obvinění z velezrady. Bráno demokratickou optikou, tak i ve světle tehdejších zákonů, byly jejich obavy oprávněné.

Vážený Leonide Iljiči,

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak

Vtipné je, že první tajemník Komunistické strany Ukrajiny Petr Šelest tvrdil, že dopis předal zástupcům sovětské delegace Biľak na pánských záchodcích. I takovýto malý dějinný detail dokresluje nejistotu komunistů, kteří byli pod dopisem podepsáni. Je jasné, že po obsazení Československa se signatáři dočkali své odměny v podobě vysokých stranických i pracovních postů.

Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank
Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank

Průběh okupace 20. 8. 1968 – první tu byla KGB

Dne 20. srpna 1968 ve 23.00 překročily jednotky armád pěti států Varšavské smlouvy československé hranice. Součástí jejich „ne“informovanosti byly i obavy, že je čeká okamžitý ozbrojený střet s kontrarevolucionáři, takže byli připraveni na boj a vybaveni ostrým střelivem. Setkávali se sice s rozčarovanými, ale rozhodně ne na boj připravenými domorodci. V rámci okupace dorazilo do Československa celkem 6300 tanků, přilétlo 800 letadel a napochodovalo 750 tisíc vojáků z pěti zemí , přičemž naprostou majoritu tvořili vojáci Sovětského svazu, kteří tady následně založili „dočasný“ pobyt. Ústav pro studium totalitních režimů shrnuje chronologii událostí následovně (z velkého množství jsou vytaženy jen vybrané údaje):

17.00 anonym telefonicky informuje zpravodaje ČTK v Budapešti, že o půlnoci začne vojenské obsazování Československa. Žádá o okamžité předání této informace vojenskému přidělenci zastupitelského úřadu. V 18.10 tuto zprávu předává čs. velvyslanec Púčik do Prahy

20.00 sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin navštěvuje prezidenta Lyndona Bainese Johnsona a informuje jej o nadcházející invazi armád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. Johnson krátce po tom svolává mimořádné zasedání Rady národní bezpečnosti

21.05 na vojenském letišti v Brně-Tuřanech přistál sovětský speciál Antonov An-24 s dvacítkou civilistů v uniformách Aeroflotu, ve skutečnosti se jednalo o příslušníky KGB

21.40 čs. hranice překročily v prostoru Vejprt dva sovětské tanky a dva obrněné transportéry. Po chvíli se vrátily zpět na území NDR

23.00 začalo ze vzduchu i ze země masivní elektronické rušení signá1ů čs. radarových stanovišť. Jeho ozvuky se projevily i na obrazovkách radarů západních zpravodajských služeb

23.00 vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila čs. hranice. Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupovalo na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu. V NDR bylo k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecké 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které měly postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR. Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6-7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahájily postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupovala část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice-Banská Bystrica. Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován na 70 000 mužů a 1800 tanků z Polska, 35 000 vojáků a 1300 tanků z NDR, 40 000 vojáků a 1500 tanků z Maďarska; spolu s nimi přešlo hranice na 20 000 mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie, celkem se jednalo o 160 000 mužů a 4600 tanků

21. srpen 1968 – československá armáda má zákaz se bránit

00.20 generál Dzúr vydává rozkaz ponechat všechna vojska v kasárnách, štáby svazů a svazků povolat na pracoviště a neopouštět mírovou posádku, v žádném případě nepoužívat zbraně a poskytnout sovětským vojskům na čs. území všestrannou pomoc

01.00 Podle seznamu izolováni někteří vedoucí pracovníci I. správy Ministerstva vnitra. Současně je vyhlášena pohotovost a zajištěny sklady výzbroje a výstroje

01.30 Předsednictvo ÚV KSČ přijalo většinou hlasů proti čtyřem (Bil´ak, Ko1der, Rigo, Švestka) prohlášení „Všemu 1idu Československé socialistické republiky“, v němž se psalo, že intervence nastala bez vědomí nejvyšších státních a stranických orgánů a označilo ji za akt odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i za popření základních norem mezinárodního práva. Vyzvalo zároveň občany, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor

01.30 na letišti v Ruzyni přistávají dva sovětské vojenské letouny, z nichž je vysazeno několik desítek ozbrojených sovětských vojáků. Obsazují hlavní letištní budovy, z nichž vyhánějí letištní personál a čekající cestující

02.00 zahájena letecká výsadková operace. Na letišti v Ruzyni přistávají s minutovými intervaly dopravní letadla s vojáky elitní sovětské 7. gardové výsadkové divize vyzbrojenými i tanky a obrněnými transportéry. K určeným cílům výsadkáře navádějí pracovníci sovětského velvyslanectví

02.15 jsou přerušena veškerá telefonní spojení mezi Prahou a Vídní

03.00 v Liberci došlo ke střelbě projíždějících sovětských jednotek na občany. Do hlavy byl přitom zasažen M. Vlček (první oběť sovětské agrese. Pozn. Redakce)

09.00 v jižních Čechách se spojily jednotky postupující z NDR podél západních hranic ČSSR s oddíly, které vyrazily z Maďarska přes Slovensko a jižní Moravu. Československo se tak ocitlo sevřené v obrovských kleštích

12.00 šest zemí (Kanada, Dánsko, Francie, Paraguay, Velká Británie, USA) požaduje svolání Rady bezpečnosti OSN

16.00 Jozef Levák si na náměstí ve Zvolenu lehl do cesty koloně sovětských obrněných vozidel s cílem zabránit jim v další jízdě. Velitel přesto vydal povel pokračovat vpřed a tank J. Leváka přejel

23.30 se v New Yorku schází Rada bezpečnosti OSN, která jedná o situaci v ČSSR (17.30 místního času)

23.40 Čtyři tanky obsazují rohy Václavského náměstí, ulice Politických vězňů a Opletalovy ulice. Před budovou ČTK zastavuje deset vozů s okupanty, kteří následně obsazují všechna pracoviště, vypínají dálnopis a zakazují zvedat telefony. Na zaměstnance agentury hodinu míří samopaly

24.00 V Ústí nad Labem utrpěl smrtelné zranění Petr Fridrich, který se ještě v noci pokusil vlastním tělem zastavit sovětské tanky projíždějící městem

24.00 Čs. rozhlasu předána výzva vojenského velitele Prahy gen. I. Velička o zákazu vycházení od 22.00 do 05.00

Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů
Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů

Smrt pro fotku

První mrtví byli na Liberecku a patřili mezi nejen lidé, které zasáhlo padající zdivo, když tank č. 314 narazil do podloubí jednoho z domů na libereckém náměstí. Tankisté nebyli odsouzeni, neboť stíhání zablokovaly sovětské úřady. Jeden příklad za všechny: Stanislav Veselý ( nar. 1924) byl několika projektily zasažen, když si měnil film do fotoaparátu, kterým zaznamenával průběh tragických událostí. Byl převezen do nemocnice, kde skonal a bohužel se jeho poslední snímky nezachovaly – nebyly nikdy ani film, ani fotoaparát, nalezeny. Jeho smrt ležela komunistickému systému v žaludku natolik, že bez povolení rodiny byl v roce 1970 popraven nápis na jeho hrabě tak, aby nepřipomínal vinu sovětského okupanta.

Okupace: mrtví na silnicích, zastřelení na ulicích

Počty obětí srpnové invaze nejsou neznámé: historikové na základě dokumentů doložili celkem 108 mrtvých, zhruba 500 těžce. Lehce raněných byly řádově stovky, ne všichni jsou ale zaevidováni. Zajímavé je i číslo 248. Tolik lidí totiž zemřelo v důsledku autonehod během přesunů sovětských vojsk. Srážky byly často zametány pod koberec, nejednou sověti od nehody ujeli. Počet mrtvých se vztahuje k období 1. ledna 1969 do 21. června 1991. Vzhledem k tomu, že se přesuny techniky děly bez vědomí československých úřadů, tak je jasné, že nedocházelo k žádným úpravám podmínek, které by činily přesuny bezpečnějšími.

Celkem 44 osob bylo zastřeleno nebo smrtelně zraněno v důsledku nesprávného a neoprávněného použití střelných zbraní vojáky invazních sil, především v prvních dnech okupace. K jejich zasažení docházelo nejen při přímé střelbě vedené proti skupinám osob nebo jednotlivcům, ale i odraženými střelami či střepinami při střelbě na vozidla a objekty, kdy byli zasaženi lidé v bytech a na balkonech. Palbu vojáci zahajovali z nejrůznějších příčin, často šlo o nepřiměřenou reakci na protesty obyvatel, kteří na projíždějící kolony házeli prkna, rajčata, kusy papíru apod. Dále se jednalo o špatně řízenou či neřízenou výstražnou střelbu, nedbalé zacházení se zbraní, použití zbraní při loupeži nebo v opilosti. Vojáci později často tvrdili, že pouze opětovali střelbu, což se však nikdy neprokázalo. Do 17. prosince 1968 stříleli okupační vojáci podle statistik Veřejné bezpečnosti na československé občany celkem v 261 případech,“ píše Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů v materiálu s názvem Oběti vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

Sovětská dočasnost

Kolik tady bylo „dočasně“ umístěných vojáků na jejichž kasárnách byla hesla jako „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak?“ Odpověď nabízí servere hlidacipes.cz. „Celkem Československo k 30. červnu 1991 v 925 transportech opustilo 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední železniční transport přejel československou hranici 21. června 1991.“

Mohlo by se zdát, že jak situace dopadla je všeobecně známo: Sovětský svaz dosáhl svého a silou udržel tehdejší Československo ve sféře svého vlivu v podobě sovětského satelitu, v zemi byly zřízeny posádky sovětských vojsk, dál pokračovala normalizace a zesílil protidemokratický tlak včetně násilného vystěhovávaní a provokací tajné bezpečnosti. Do země neproudila světová kultura ani nové poznatky vědy, nevydávaly se publikace mnoha západních autorů a celý stát se ve svém vývoji přizpůsobil sovětským normám, včetně pětiletého hospodářského plánování. Ve skutečnosti to znamenalo obrovskou ztrátu pokroku, kterou se dodnes snažíme dohnat. Přes veškeré obecně známé údaje dál sílí snaha o relativizaci historických faktů a v některých případech o návrat ke starým pořádkům (míněno návrat do sféry sovětského vlivu), čemuž odpovídá i současný stav sílícího hybridního konfliktu.

Text: Topi Pigula, převzato ze Zoom magazín

Celý příspěvek

Není mnoho písní, které by český národ v jakékoli historické etapě přijmul s takovou samozřejmostí a nadšením jako právě text a hudbu současné české hymny Kde domov můj. Spontánnost, s níž se tato „Píseň písní národa českého“ rozšířila, přebila i všemožné snahy ji pošpinit, nahradit či proměnit. Je proto i nyní, po sto osmdesáti čtyřech letech, kdy poprvé slyšeli první diváci a posluchači tuto českou píseň písní, účelné, si její vznik a význam (ať už obsahový či širší, historický) připomínat. Jakým způsobem přijala česká společnost píseň, která se později stala státní hymnou? Současné debaty o podobě české národní písně nejsou nic nového. Prospěšnost těchto debat však vidím v jediném: národ se konečně doví, že jejich hymna má více slok. Měnit její podobu je však stále stejně zbytečné.

Snad shodou náhod se téhož roku, kdy hymna pomyslně spatřila světlo světa, narodil její budoucí velký kritik, spisovatel a fejetonista Jan Neruda. Tou dobou vládl v rakouských zemích císař František, který umírá v březnu roku 1835, kdy pro něj upřímně truchlí nejen Rakousko, ale i české země. Praha je tehdy městem, kde se hovoří Celý příspěvek

Jindřich Fügner, narozen jako Heinrich Anton Fügner  (12. září 1822 Praha) byl jeden ze zakladatelů spolku Sokol.

 

Když se ve vlasteneckých kruzích seznámil s Miroslavem Tyršem, pomáhal mu uskutečnit jeho myšlenku na založení českého tělocvičného spolku. Tento spolek dostal jméno Sokol Pražský a Fügner se stal jeho prvním starostou. Navrhl a zavedl tykání všech členů a oslovování „bratře“, rovněž přišel jako první v červené blůze, která se stala součástí sokolského stejnokroje. Zasloužil se o výstavbu první sokolovny v Sokolské ulici (bývalé Hradební) v Praze. Zemřel v pouhých 43 letech na „talovitost krve“ (tj. pyémii, nákazu rozšířenou z původního ložiska krevním oběhem). Jeho pohřeb se stal národní manifestací.

Po jeho smrti si přítel a spoluzakladatel Sokola Miroslav Tyrš vzal jeho dceru Renátu (1854-1937)

Konání  všesokolských sletů se Jindřich Fügner nedočkal. Zemřel v pouhých 43 letech v domě čp.1437 v Sokolské ulici 43 v Praze 2. Na domě je umístěna pamětní deska.

Celý příspěvek

Sledujte nás
Oznámení
Historie příspěvků
Říjen 2018
Po Út St Čt So Ne
« Zář    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  
Sponzoři







Partneři